Způsobilost bývalých československých občanů (zejména osob ze Zakarpatské Rusi a Slovenska) a jejich potomků k nabytí státního občanství České republiky

Způsobilost bývalých československých občanů (zejména osob ze Zakarpatské Rusi a Slovenska) a jejich potomků k nabytí státního občanství České republiky

Podle ustanovení 31-36 zákona č. 186/2013, Sb., o státním občanství České republiky následující skupiny příslušníků cizích států jsou oprávněny nabýt české občanství na základě prohlášení:

1. Osoby, které pozbyly české nebo československé státní občanství před 1. lednem 2014 (s výjimkou Rusínů, sudetských Němců a slovenských občanů). Jako příklad lze uvést osoby, které v minulosti emigrovaly z Československé republiky, nebo ty, kteří po roce 1993 nabyli cizí státní občanství a následkem tohoto pozbyli české státní občanství.
2. Státní občané bývalé České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR), kteří nebyli českými státními občany ani občany Slovenské republiky, mj. osoby, které se rozhodli emigrovat před rokem 1969.
3. Osoby, kterým byl neoprávněně vydán doklad, například občanský průkaz či cestovní doklad, prokazující jejich české státní občanství, pokud byly v dobré víře o tom, že jsou státním občany České republiky.
4. Přistěhovalci druhé generace – mj. státní příslušníci cizích států, ve věku 18 až 21 let (restrikce v podobě věkové hranice 21 let byla pro starší osoby prolomena pouze v roce 2014), kteří mají na území České republiky povolen trvalý pobyt a kteří se od dosažení věku 10 let až po datum podání žádosti zdržovali na území České republiky nejméně 2/3 této doby, za předpokladu, že jsou trestněprávně bezúhonní.

Prohlášení o nabytí státního občanství České republiky není oprávněna učinit osoba, jejíž rodiče nebo prarodiče:

1. Pozbyli československé státní občanství na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské,
2. Pozbyli československé občanství na základě smlouvy č. 186/1946 Sb., o Zakarpatské Ukrajině,
3. Se stali (nebo by se stali) státními občany Slovenské socialistické republiky ke dni 1. ledna 1969,
4. Nabyli slovenské státní občanství po 1. lednu 1969 a jsou slovenskými státními občany.

Českoslovenští státní občané (narození na českém území), kteří si zachovali československé státní občanství, a jejich potomci jsou oprávněni požádat o vydání osvědčení o českém státním občanství na základě § 42 a následujících ustanoveních.

Československé státní občanství se poprvé objevuje společně se vznikem samostatné Československé republiky 28. října 1918. Státní občanství bylo tehdy upraveno zákonem č. 236/1920 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice československé (účinným až do 30. září roku 1949 – daná právní úprava pro nabývání československého státního občanství, tak byla aplikovatelná pouze do tohoto data, 1. října poté nabyla účinnosti nová zákonná úprava státního občanství), která navazovala na právní předpisy z Rakouska-Uherska a mezinárodní dohody učiněné po první světové válce.

Bývalí státní občané Rakouska-Uherska, kteří měli domovské právo na území, jenž se po rozpadu Rakousko-uherského mocnářství stalo součástí Československé republiky, nabyli československé státní občanství. Toto základní pravidlo bylo modifikováno mírovými smlouvami a ústavními zákony, které upravovaly problematiku etnických a národnostních menšin a stanovovaly pro národnostní menšiny možnost optovat pro státní občanství.

Státními občany Československé republiky se staly ke dni vzniku samostatné Československé republiky, tj. 28. října 1918, následující osoby:

1. Osoby, které nejpozději od dne 1. ledna 1910 měly nepřetržité domovské právo na území Rakousko-uherského mocnářství, které se stalo územím Československé republiky (domovské právo bylo spojeno s určitou obcí a nabývalo se narozením, uzavřením manželství, přijetím či za předpokladu výkonu veřejné služby). Domovské právo (Heimatrecht) představovalo členství v obecním svazku. V českých zemích (Čechy a Morava) jako součásti Rakouska-Uherska bylo domovské právo upraveno zákonem č. 105/1863 ř. z. ve znění pozdějších předpisů.
2. Bývalý státní občané Německé říše, kteří pobývali na území Německé říše, které připadlo Československu (oblast Hlučínska).
3. Bývalý němečtí, rakouští a maďarští státní občané, kteří se narodili na území Československa jako děti státních občanů Německé říše a kteří mají na tomto území řádné bydliště, nebo děti rakouských a maďarských státních občanů, kteří mají na tomto území domovské právo.
4. Osoby, které měli před dnem 28. října 1918 domovské právo na území bývalého Rakouska-Uherska mimo územím Československé republiky a stali se úředníky nebo zaměstnanci státního podniku Československé republiky.

Mezi lety 1918 a 1949 se československé státní občanství nabývalo narozením (filiací), pokud se jednalo o dítě manželské nebo dítě nemanželské, jehož matkou byla československá státní občanka.

Státní občanství mohlo být nabyto také na základě poválečných mírových smluv. Osoby z regionu Volyně – sovětští občané české a slovenské národnosti žijící na území Volyňské Oblasti měli právo optovat pro československé státní občanství do 15. května 1947 a znovu se na území Československa usadit.

Osoby ze Zakarpatské Ukrajiny, které byly doposud československými státními občany s trvalým bydlištěm na území Zakarpatské Ukrajiny ke dni 29. června 1945, kdy se stala součástí SSSR, měly možnost optovat pro československé státní občanství do 1. dubna 1945, v případě, že se rozhodly pro československé občanství neoptovat ztratili jej ex lege. Podle současného právní řádu České republiky nejsou takovéto osoby, ani jejich potomci, oprávněny nabýt české státní občanství.

Armádní personál ruské a ukrajinské národnosti, který se přidal během 2. světové války k Československé armádě, a rodinní příslušníci tohoto personálu mají možnost optovat pro československé státní občanství. Českoslovenští státní občané, kteří převedli své trvalé bydliště z území Zakarpatské Ukrajina zpět do Československé republiky zůstali československými státními občany, stejně jako osoby, které mezi 29. červnem 1945 a zářím téhož roku (kdy dohoda mezi ČSR a SSSR nabyla účinnost) převedli své trvalé bydliště do Československa.

V případě, že rodiče uzavřeli manželství po narození dítěte a otec, se souhlasem ženy a před zraky dvou svědků, prohlásil své otcovství, poté dítě nabylo československé státní občanství na základě tohoto prohlášení.

Konec druhé světové války vedl k přijetí řady ad hoc předpisů zavádějících kritérium národnosti do legislativy upravující státní občanství. Nová legislativa byla přijímaná v souvislosti s poválečnou migrací, a to jak dobrovolného, tak nedobrovolného charakteru. Na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské (jednoho z tzv. Benešových dekretů) pozbyli Českoslovenští občané německé a maďarské národnosti československé státní občanství. Dekret představoval vnitrostátní právní úpravu pro odsun německého obyvatelstva z českých zemí. Na druhou stranu ústavní zákon č. 74/1946 Sb., o udělení státního občanství krajanům vracejícím se do vlasti a jeho prováděcí předpisy stanovily pro osoby české a slovenské národnosti a příslušníky jiných slovanských národů, kteří se přistěhovali na území Československa, možnost nabytí státního občanství naturalizací.

Do roku 1968, kdy byla ustavena Československá federace, bylo Československo unitárním státem s jednotným státním občanstvím. Zřízením federace rezultovalo ve vznik českého a slovenského státního občanství. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který nabyl účinnost 1. ledna 1969, byl při určení občanství jedné z republiky založen na principu individuální preference.

Státní občanství bylo upraveno ústavním zákonem Národního shromáždění Československé socialistické republiky č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, který byl následován zákonem Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání občanství Slovenské socialistické republiky. Zákonem bylo občanství na úrovni republik určeno místem narození nebo státním občanstvím rodičů, jestli bylo identifikovatelné. Čeští i slovenští občané si nicméně mohli zvolit státní občanství druhé republiky, a to do 31. prosince 1969. Zákon zakazoval dvojí občanství, každý si musel zvolit jedno občanství.

Z těchto důvodů nemohou potomci slovenských předků (lidé narození na slovenském území – místo narození jako určující faktor) nabýt české státní občanství, protože ti, kteří se narodili na slovenském území a opustili československé území před rokem 1969 (a pochopitelně i po roce 1969 jakožto slovenští státní občané) by se stali slovenskými občany na základě zákona č. 206/1968 Sb..

Bohužel bývalí českoslovenští státní občané, kteří se narodili na území Slovenska a kteří se rozhodli emigrovat do Spojených států amerických (stejně jako jejich potomci) a pozbyli státní občanství Československé republiky na základě naturalizace nejsou oprávněni ani k nabytí slovenského státního občanství, jelikož to slovenská legislativa neumožňuje.

Kontakt pro více informací:

JUDr. Monika Rutland, partner

rutland & partners, advokátní kancelář s.r.o.

Tel: +420 226 226 026

Email: monika.rutland@rutlands.cz